Historie

Levín – městys nedaleko Úštěka byl od 14. století místem s bohatou hrnčířskou tradicí. Hrnčířské dílny vznikly kolem ložiska kvalitního jílu, které se údajně nacházelo v místě dnešního náměstí s unikátním kostelem kruhového půdorysu. Levín je patrně jediné místo u nás s nepřetržitou keramickou výrobou trvající 600 let a bylo jedno z nejvýznamnějších středisek keramické výroby nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě.

Ze 14. a 15. století pochází nejstarší fragmenty středověké neglazované keramiky zdobené jednoduchým červeným dekorem. Největší rozmach hrnčířství zaznamenal Levín v 18. a 19. století. Hlína se kromě těžby přímo v Levíně údajně těžila od konce 18. století i v Dolním Vysokém, Týnci a Muckově. Typickým dekorem, charakteristickým pro levínskou keramiku 17. a 18. století je květinový vzor, malovaný bílou engobou pomocí nádobky s brkem (tzv. kukačkou), na červenohnědé nástřepí, opatřený průhlednou, olovnatou glazurou. Dodnes se v okolí bývalých levínských hrnčíren nacházejí střepy těchto nádob. Objevují se hlavně rostlinné motivy, motivy ptáčků i geometrické vzory. Od středověku je také známá výroba kachlí. Těžkou ranou nejen pro hrnčířskou výrobu byl požár Levína v roce 1791, kdy většina domů lehla popelem.

Po roce 1850 až do 2. světové války se v Levíně vyráběla užitková kamenina a bělnina. Od poloviny 19. století, poté, co byl vyčerpán zdroj jílu, hrnčířská výroba v Levíně pomalu upadala. Keramické dílny, které nestačily držet krok s konkurenční tovární výrobou postupně zanikaly. V roce 1930 údajně funguje v Levíně ještě 6 hrnčíren, za 2. světové války a po ní již jen 2. Poslední dochovanou levínskou hrnčírnou je dnes dům čp. 10.

Hrnčírna čp. 10

Původně selská usedlost z roku 1638, uváděná r. 1654 jako neosazený grunt. Poté byla ve vlastnictví rodu Arletů (Jiří 1660), Šarchanů (Jan 1706, Jan Václav 1736) a Raudničků (Jan 1772, Kajetán 1807). Po požáru města v roce 1791 byla přestavěna, poslední velké stavební úpravy jsou z přelomu 40–50 let. Tehdy proběhla rekonstrukce na keramickou školu, která měla být přičleněná k litoměřické krajské manufaktuře a byla vedená olomouckou rodačkou německého původu, sochařkou Gertrudou Kudielkovou. Z této doby (r. 1942) pochází patrová muflová pec, která se zachovala dodnes.

Po válce již k zahájení provozu školy nedošlo. Poslední levínskou hrnčírnu koupil od obce Státní statek Lovečkovice. V roce 1946 přišel do levínské hrnčírny ak. mal. Zdislav Hercík, který zde pracoval asi do roku 1956. Maloval na keramiku vytočenou keramikem Antonínem Urbíkem. Poté zde působili např. sochaři Štefan Malatinec a Miloš Zet, malíř Vacek, architekt Lasovský. V 70. letech koupilo objekt družstvo invalidů INVA. V letech 1967–1979 zde žili a pracovali keramici, manželé Milada a Ivan Břešťanovi, kteří původní muflovou pec na uhlí předělali na pec na dřevo a vyráběli tu pro družstvo INVA dřevem pálenou kameninu. Po jejich odchodu působili v hrnčírně Jan Sládek a Pavel Oktábec. V roce 1985 koupil dům sochař Milan Žofka, který zde měl detašovaný ateliér 31 let.

Od podzimu roku 2016 je hrnčírna ve vlastnictví hrnčířky Magdalény Brožové. Hrnčírna slouží a nadále bude sloužit setkávání keramiků, společné tvorbě i kulturním akcím.

Ak. mal. Zdislav Hercík

* 3. 12. 1893 v Komárově u Hořovic
† 21. 5. 1968 v Litoměřicích

Od roku 1909 studoval malířství – všeobecnou školu, na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Loukoty a Bukovace. Po jejím skončení odcestoval studovat na speciálku budapešťské Akademie k profesoru Ferenczy-Karolymu. V roce 1918 se vrátil zpět na pražskou Akademii k prof. Pirnerovi, kde mu v roce 1921 bylo uděleno absolutorium. Po válce, kterou prodělal na východní a italské frontě měl jako malíř horší příležitost se uživit, začal se tedy věnovat malbě keramiky. Začínal u hrnčíře Žáčka ve Vysokém Újezdě u Mezouně. Nejvíce se však naučil v Kostelci nad Černými lesy, v dílně Aloise Vondráčka, kde se setkal s technikou majoliky, poté se postupně věnoval malování kameniny v dalších kosteleckých dílnách (u F. Záruby, J. Stuchlíka, J. Živce) V letech 1926–1932 putuje po celé řadě dílen, kde se zdokonaluje v různých technikách malování, dokonce tvoří sám na hrnčířském kruhu a navrhuje nádoby. Takto pracoval např. v Granitonu ve Svijanech-Podolí, u A. Ťoupala v Praze-Břevnově, v porcelánce ve Slavkově u Karlových Varů, u J. Lexy v Hamru u Třeboně. Nejvíce let však strávil v Klínci u Mníšku pod Brdy v hrnčířské dílně „U Šimůnků“, neboť zde nalezl pravou tvůrčí svobodu, nebyl zde omezován a měl zcela volné ruce ve své tvorbě. V Klínci tedy pobýval a maloval keramiku s různými přestávkami, od roku 1935 do roku 1946, kdy odešel do Levína, kde chtěl navázat na starou hrnčířskou tradici.

Zdislav Hercík v Levíně

Roku 1946 přichází Zdislav Hercík na pozvání litoměřického regionálního sboru a hlavně jeho dávného přítele, ředitele litoměřického muzea ak. sochaře Jaromíra Fialy do Levína. Začíná se tak další etapa jeho bohatého života. Zde se usadil v poslední levínské hrnčírně čp. 10 a s několika pomocníky rozjel výrobu engobované dekorativní keramiky a hliněných žertovných zvířátek. Spolupracoval také s litoměřickým hrnčířem Antonínem Urbíkem. V Levíně studoval místní dějiny hrnčířské výroby, sbíral keramiku, kopal střepy a spolupracoval s litoměřickým muzeem, které díky němu získává ucelenou vývojovou kolekci levínské keramiky. Zasloužil se také o znovuzrození tzv „levínské engoby“, když vyrobil pohár s tímto nápisem a symbolicky ji uvedl opět v život. V roce 1954, u příležitosti jeho 60. narozenin byla uspořádána výstava keramiky a obrazů, ke které byl vydán i katalog. Podle vyprávění pamětníků byl Zdislav Hercík velice příjemným společníkem a vypravěčem, zajímal se o přírodu a vše nové, byl uznáván spoustou umělců, kteří za ním na Levín často jezdili. V roce 1957 se asi na dva roky dočasně přestěhoval do Kamýku u Litoměřic, odkud se opět vrátil do Levína, ovšem ne již do hrnčírny, ale do bytu v bývalé radnici čp. 1. Zde bydlel až do své smrti v roce 1968. Je pochován na litoměřickém hřbitově.

Zdislav Hercík byl důvod, proč se keramička Magdaléna Brožová v roce 2012 vydala se svou kolegyní, malířkou Ivanou Švarcovou do Levína pátrat po jeho stopách. Tak začal příběh znovuoživení keramického městečka Levín.

Odběr novinek